Zátiší s dýmkou III

Zelený šálek mám po dědovi. Vzpomínky z dětství nás provázejí po celý život. Vedou do jiného světa, který už není, nebo je, ale vypadá jinak. Děda ze zeleného šálku vlastně nepil. Vařil si turka do skleničky od hořčice zasazené do starého kovového držáku. Do zelených šálků se dělala káva jen návštěvám. Největší specialitou byla káva nimrodská, do které patřila Stará myslivecká, kondenzované mléko, a ještě zrnko kávy, které se nakonec rozkousalo a snědlo. Všichni se tomu divili. A tak mi to zůstalo v paměti, jak všichni pijí u babičky nimrodskou kávu, co jim přichystal děda, a mají radost. Vzpomínky z dětství, zaváté cestičky...

Zátiší s dýmkou maluji potřetí. Na starším obraze byla jen dýmka odložená na šálku, ale tady je dýmka se dvěma hlavičkami; stejná dýmka namalovaná ve dvou polohách – stojící a ležící –, které se prolínají. Podivný, neexistující tvar odkazuje na kubistická zátiší. Šálek jsem původně zkusil namalovat také kubisticky, ale nakonec jsem ho přemaloval. Při malování nastává určitý zlom, kdy najednou musím udělat něco jinak, než jsem si původně usmyslel. Musím se nějak vyrovnat se skutečností. Překonání tohoto bodu je nutné, abych obraz dokončil.

Odlesky na dýmce tvarem připomínají indiánský kalumet nebo holandské hliněné dýmky. Nehmotné odlesky se stávají oslím můstkem do duševního světa. Kávová lžička nalevo i napravo neodpovídá velikosti šálku. Jedna je moc malá a druhá moc velká. Ale lžička je tu jen symbol, může jít o člověka, věc nebo třeba životní situaci. Dýmka se dvěma hlavičkami i dvě lžičky vlastně představují protipóly téže věci. Vyjadřují skutečnost, která také nikdy přesně nezapadá do našich představ.

Obraz jsem věnoval své mámě.