Kdo to měl být, ten Kulhavý poutník? Abych to řekl co nejstručněji,
znamenal mi člověka, který někam jde. Kohosi, kdo zajisté má někam
namířeno, ale napadá trochu na jednu nohu, a tak ovšem není rázným
chodcem. Ta nachromlá noha, snad si to někdy v mládí zavinil z vlastní
nezbednosti sám, když neprozřetelně lezl někam, kde není dosti jisto
a pevno, a odnesl si z toho pak pro život takovouto památku; nebo mu
to mohli způsobiti jiní, jejichž zlomyslnosti, surovosti nebo hlouposti se
podařilo přeraziti na světě o jednu nohu víc, jak se přihází u dobytka,
ba i u užitečného nářadí. Nebo, ještě prostěji, je ta jeho kulhavost vadou
už vrozenou, jenom organickým neduhem. A též i takto: řekněme si, že
život i svět mu zůstali něco dlužni a on zase že zůstal něco dlužen jim,
světu i životu; byla v jeho myšlení také zvláštní směsice skepse, vnitřního patosu, odporu i dobrodušné důvěry. I to je určitý druh chromosti.
Ale ta trocha kulhavosti mu nevadí, aby si, třebas napadaje, nešel
svou cestou jako jiní lidé. Ba, jda o něco tíže a pomaleji než mnozí
ostatní, někdy při tom více vidí a pozoruje a snad i o něco uvážlivěji si
povšimne všelikých setkání. Občas se pozastaví, když se ta kratší noha
malinko či více připomene; usedá třeba u příkopu, což je docela dobré
místo k zastávce, neboť příkop je vždycky tak trochu příměrem světa
a života, nebo se posadí do stínu pod velikým stromem, jehož listí se
třpytí a šepotá dolů k zemi, do šíra kraje i vzhůru k velkoduchému
blankytu, a zde tedy odpočívá, aby nespěl příliš kvapně, aby si pooddechl a přitom se porozhlédl. Tu, nabíraje na silách i na vděčně odevzdaném poklidu, nazírá úkazy veliké, jako jsou nebesa a dálky,
a současně velmi drobné, jako je třeba pták anebo jen motýl. Takto
tedy tou kratší, méně hybnou nohou, kterou je při své pouti životem
postižen, bylo mu zase něco přidáno: jako tu svou kratší nohu, tak zase
i některé věci života a světa pociťuje o něco připomínavěji a silněji. (Josef Čapek - Kulhavý poutník)
