Napřed jsem zpaměti nakreslil divnou smutnou postavu s přehnaně vybočeným krkem a bradou do strany. Pak jsem postavě, které jsem začal říkat pan Knobloch, dokreslil dýmku a dlouho zkoušel použít různé kubistické prvky podle známého Kubištova autoportrétu Kuřák, i když jsem se v barevné a tvarové redukci portrétu nedostal tak daleko, jak jsem si původně představoval. Nevím, jak jsem přišel na jméno Knobloch, prostě jsem ho tak pojmenoval.
Hotovou
kresbu jsem ze skicáku mřížkou přenesl na plátno a pak dlouho kreslil na plátně,
až jsem skicu dotáhl do zbytečných detailů, ale přitom v ní nechal řadu
chyb, které později vyplavaly na povrch. Konečně jsem začal malovat barvami,
ale znovu jsem mnohokrát přemalovával všechny části obrazu. Postupně jsem upouštěl
od původní skici a celý portrét barevně i tvarově zjemňoval. Hlavně oči a čelo
byly špatně namalované. Oči měly být smutné, ale vypadaly pichlavě až zle. Chtěl
jsem to změnit, ale nevěděl jak. Pak jsem našel jeden Cézannův autoportrét a
podle něj zkusil oči předělat.
Nakonec
mi ještě napadlo namalovat jednu půlku obličeje jinak než druhou, a dodat tak
obrazu určitou rozpolcenost – a přiznat ji i sám sobě. Pak jsem dostal nápad
přidat za pana Knoblocha siluetu ženy, která ho pronásleduje svými finančními
požadavky. Stín v pozadí má více významů. Pan Knobloch
z toho všeho nevychází úplně nejlépe. Je plný obav, jako by mu chyběla
kuráž. Jenže co když právě uvědomění a přiznání si různých lidských vlastností i slabostí je smyslem mých výtvarných pokusů?
Připadá mi, že když něco řeším na plátně, řeším to současně i v sobě. Jde o složitý, v podstatě nepříjemný proces vývoje nebo transformace obrazu, který vnitřně prožívám. Výsledek předem neznám; vím jenom další krok, který je potřeba udělat. Maluji dál, i když mi to nejde, a osobní prožitek zachycený do obrazu je vlastně tím jediným, konečným výsledkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat