Nápad namalovat převozníka jsem dostal na podzim roku 2023. Viděl jsem ho v polospánku namalovaný. Nemělo jít o věrně zachycenou postavu, ale o jednoduchou figuru, jako by ji maloval třeba Čapek, Špála nebo Zrzavý. Bylo to ještě, když jsem pracoval v muzeu. V té době jsem si zrovna prohlížel monografie Jana Zrzavého a četl si o něm. Nejraději jsem měl jeho obraz Přítelkyně, který jsem znal z mládí. Jako malý kluk jsem chodil do Lidové školy umění, kde jsem se učil hrát na akordeon u Bohumila Bláhy. Hraní mi moc nešlo, protože mi nebavilo cvičit. Největší potíže mi dělalo čtení not. Snažil jsem se skladbu naučit zpaměti, protože v notách jsem se beznadějně ztrácel. Noty mi nepomáhaly, naopak mě jen pletly. Na hodiny jsem nechtěl chodit; bavilo mě všechno jiné jenom ne cvičit a hrozně jsem se bál, že zase nebudu umět. Protože mi hraní nešlo, učitel se mnou nebyl spokojený a dával mi to najevo. Záviděl jsem šikovnějšímu spolužákovi, že mu hraní šlo skoro samo. Mockrát jsem prosil rodiče, že na hodiny chodit nechci, ale pokaždé mi řekli, že mi koupili drahý nástroj, takže hrát musím. Byl jsem z toho nešťastný. Týden co týden se to opakovalo. Přitom o patro níž byly výtvarné učebny, kam jsem tolik toužil chodit místo akordeonu… Když na to teď vzpomínám, vlastně jsem vždy chtěl něco jiného, než co jsem měl nebo co bylo. A možná odsud pochází moje vrozená nechuť, která mě provází celý život, umět se poprat s každodenními problémy.
Právě v místnosti našeho
učitele visela nad pianinem reprodukce Zrzavého obrazu Přítelkyně. Šest let
jsem se na ni díval, když jsem trpěl na hodinách hry na akordeon. Tenkrát jsem
nevěděl, kdo obraz namaloval. A zatímco tohle píšu, našel jsem si na internetu
Bohumila Bláhu a stáhl si jeho nahrávku Chvilky s akordeonem. Zbytek psaní
mi už provází jeho hudba, které jsem se tolik obdivoval. Bohužel jsem neměl
potřebnou píli ani vytrvalost. A teď poslouchám jeho skladby, které jsem
naposled slyšel před více než čtyřiceti lety, a vracím se proti proudu času... Vrátím se zpět do současnosti. Kromě Zrzavého jsem si v té době v muzeu
prohlížel ještě knihy s obrazy Václava Špály. Ty mě při malování také ovlivnily. Hlavně jeho obrazy z Berounky z Českého krasu, který jsem důvěrně znal.
Převozníka jsem zkoušel
zpaměti nakreslit snad šestkrát, ale pořád jsem nemohl trefit sedící postavu v
lodi. Buď byla v lodi moc velká, nebo zase moc malá. Už jen nakreslit loď
v perspektivě nebylo lehké, a teď do ní ještě posadit figuru. Nakonec mi
pomohly fotky na internetu, přestože žádná neodpovídala mému nápadu. Když jsem
jakž takž zvládl proporce, seděla postava v lodi velice prkenně, což vůbec
neodpovídalo pohybům veslaře. Kreseb přibývalo, a já pořád nebyl spokojený.
Původního záměru kubistické
postavy podle Zrzavého nebo Čapka jsem nakonec vůbec nedosáhl. Zdálo se to být jednoduché, ale není. Příliš jsem se
zapletl do pokusů a omylů, když jsem chtěl zachytit figuru v lodi. Ale
jako při ostatních obrazech jsem v těch pokusech nechal kus sebe a snad se
při tom i něco naučil – myslím tím nejen kreslení figury, ale i v normálním životě.
V postavě převozníka jsem namaloval sám sebe, jak vesluji otočený zády k cíli, a dívám se přes rameno, jestli mám správný směr. Na pramici totiž musíte sedět opačně, takže se díváte dozadu. Jde o vzpomínku z mládí, kdy naši měli na Mastníku na Slapech hausbót, a já trávil dlouhé hodiny veslováním na pramici, ve které jsem se pouštěl až na Novou nebo Starou Živohošť. Nemohl jsem chytat ryby, protože jsem neměl rybářský lístek, tak jsem na těžké železné pramici křižoval Slapskou přehradu.
Na obraze míjím bóji, do které málem narazím, a otáčím loď směrem ke třem postavám čekajícím na protějším břehu, kde měl tenkrát hausbót starý rybář, kterému se neřeklo jinak než převozník. Trávil tam celé léto, vlastně v něm bydlel od jara do podzimu, jakmile hladina přehrady stoupla tak, aby mohly být hausbóty spuštěny na vodu. Na požádání vás převezl na druhý břeh. Do lodě jsem nakonec přimaloval ještě ženskou postavu. Vzpomínky zachycené na obrazu mi dnes už splývají s fantazií a hlavně s přítomností. Je to všechno tak dávno...
