Pan Knobloch, platič alimentů

Napřed jsem zpaměti nakreslil divnou smutnou postavu s přehnaně vybočeným krkem a bradou do strany. Pak jsem postavě, které jsem začal říkat pan Knobloch, dokreslil dýmku a dlouho zkoušel použít různé kubistické prvky podle známého Kubištova autoportrétu Kuřák, i když jsem se v barevné a tvarové redukci portrétu nedostal tak daleko, jak jsem si původně představoval. Nevím, jak jsem přišel na jméno Knobloch, prostě jsem ho tak pojmenoval.

Hotovou kresbu jsem ze skicáku mřížkou přenesl na plátno a pak dlouho kreslil na plátně, až jsem skicu dotáhl do zbytečných detailů, ale přitom v ní nechal řadu chyb, které později vyplavaly na povrch. Konečně jsem začal malovat barvami, ale znovu jsem mnohokrát přemalovával všechny části obrazu. Postupně jsem upouštěl od původní skici a celý portrét barevně i tvarově zjemňoval. Hlavně oči a čelo byly špatně namalované. Oči měly být smutné, ale vypadaly pichlavě až zle. Chtěl jsem to změnit, ale nevěděl jak. Pak jsem našel jeden Cézannův autoportrét a podle něj zkusil oči předělat.

Nakonec mi ještě napadlo namalovat jednu půlku obličeje jinak než druhou, a dodat tak obrazu určitou rozpolcenost – a přiznat ji i sám sobě. Pak jsem dostal nápad přidat za pana Knoblocha siluetu ženy, která ho pronásleduje svými finančními požadavky. Stín v pozadí má více významů. Pan Knobloch z toho všeho nevychází úplně nejlépe. Je plný obav, jako by mu chyběla kuráž. Jenže co když právě uvědomění a přiznání si různých lidských vlastností i slabostí je smyslem mých výtvarných pokusů?

Připadá mi, že když něco řeším na plátně, řeším to současně i v sobě. Jde o složitý, v podstatě nepříjemný proces vývoje nebo transformace obrazu, který vnitřně prožívám. Výsledek předem neznám; vím jenom další krok, který je potřeba udělat. Maluji dál, i když mi to nejde, a osobní prožitek zachycený do obrazu je vlastně tím jediným, konečným výsledkem.

 

Zátiší s dýmkou III

Zelený šálek mám po dědovi. Vzpomínky z dětství nás provázejí po celý život. Vedou do jiného světa, který už není, nebo je, ale vypadá jinak. Děda ze zeleného šálku vlastně nepil. Vařil si turka do skleničky od hořčice zasazené do starého kovového držáku. Do zelených šálků se dělala káva jen návštěvám. Největší specialitou byla káva nimrodská, do které patřila Stará myslivecká, kondenzované mléko, a ještě zrnko kávy, které se nakonec rozkousalo a snědlo. Všichni se tomu divili. A tak mi to zůstalo v paměti, jak všichni pijí u babičky nimrodskou kávu, co jim přichystal děda, a mají radost. Vzpomínky z dětství, zaváté cestičky...

Zátiší s dýmkou maluji potřetí. Na starším obraze byla jen dýmka odložená na šálku, ale tady je dýmka se dvěma hlavičkami; stejná dýmka namalovaná ve dvou polohách – stojící a ležící –, které se prolínají. Podivný, neexistující tvar odkazuje na kubistická zátiší. Šálek jsem původně zkusil namalovat také kubisticky, ale nakonec jsem ho přemaloval. Při malování nastává určitý zlom, kdy najednou musím udělat něco jinak, než jsem si původně usmyslel. Musím se nějak vyrovnat se skutečností. Překonání tohoto bodu je nutné, abych obraz dokončil.

Odlesky na dýmce tvarem připomínají indiánský kalumet nebo holandské hliněné dýmky. Nehmotné odlesky se stávají oslím můstkem do duševního světa. Kávová lžička nalevo i napravo neodpovídá velikosti šálku. Jedna je moc malá a druhá moc velká. Ale lžička je tu jen symbol, může jít o člověka, věc nebo třeba životní situaci. Dýmka se dvěma hlavičkami i dvě lžičky vlastně představují protipóly téže věci. Vyjadřují skutečnost, která také nikdy přesně nezapadá do našich představ.

Obraz jsem věnoval své mámě.